Já půjdu dál - Já půjdu dál

Já půjdu dál

(inspirováno písní „My Heart Will Go On“.)



Cítím v sobě to chvění,
co předznamenává smrt.
Vím, že tě právě ztrácím.
Tvé srdce už tu není,
protože moje bolestí puká.
Ke svým slzám se vracím...


Odcházíš pryč z mého světa,
sice jsem to čekala...
Avšak zaskočila mě ta bolest.
Žádná uklidňující věta,
ani jakékoliv vysvětlení.
Nic mi nepomůže tě znovu nalézt.



Broukám si neznámou písničku beze slov.
Melodie je náhodná, chvílemi veselá a jindy zas tak teskná. Jako by tryskala přímo z mého srdce. Sama nevím, nač ten zpěv. Netuším, kde se ve mně najednou bere tolik emocí. Láská, radost, pocit štěstí, spokojenost, jistota... A na druhé straně zase strach, úzkost, beznaděj, zklamání... A bolest.
Moje veselé city tak dlouho překrývaly ty nepříjemné. Až se mezi nimi vytvořila obrovská propast. Puklina v mém srdci. Nekonečně temná a dlouhá díra. Vím, že z ní už mi pomoci nebude. Když mě ovládne deprese, propadnu se do ní. A to tak hluboko, že už nikdy nebudu mít šanci se vyšplhat zase zpátky nahoru.
Vím, že ještě nejsem úplně na dně. Ale také podvědomě cítím, že padám. Propadám se hlouběji a hlouběji...
A bojím se. Bojím se toho dna, ke kterému se tak rychle blížím...

Můj zpěv se rozléhá ozvěnou a zastavuje se až v nekonečnu. Zpívám tiše a přesto mě je slyšet. Skoro šeptám a přesto jej nic nepřehluší.
Mořské vlny bouřlivě naráží na břehy skalních útesů. Nemilosrdně je bičují a ošlehávají. Když se opřu zády o obrovský kámen, za kterým jsem před vlnami schovaná, cítím sílu. Proudí do mě energie mocného živlu, vody. Ta energie mě vysává, jako by si brala kousek ze mě. A zároveň mi dodává pocit jistoty. Ujišťuje mě, že ještě žiji. Že stále cítím. Že jsem ještě pořád člověkem.

Oboustranně naladěné emoce mi přímo před očima promítají celý můj život. Každá z nich je střípkem rozbitého zrcadla. Jedna bez druhé by neznamenala nic. A všechny dohromady mi přináší jen neštěstí...

A pak... Zničehonic pocítím bodnutí. Přímo u srdce. Jako by mě někdo propíchával. Vím, co to znamená.
Dopadla jsem na dno. Protože teď už žiji sama.



Já zůstávám tady, na zemi.
Ty odcházíš pryč do neznáma.
Jsme spojeni jen svou bolestí.
Tisíce světů ční mezi námi,
ale žádný z nich bolest nepřehluší.
Ta nás zavazuje k věrnosti.



Nevnímám čas nemilosrdně se hrnoucí vpřed. Nevnímám hlad, žízeň, necítím teplo ani zimu. Moje emoce se ztrácí do neznáma. Zůstávají nad propastí. A nevrací se.
Necítím vůbec nic. Jen bolest. Tu strašlivou bolest. Nerozlišuji bolest fyzickou ani psychickou. Slévají se do jedné a společně vytvářejí až smrtelnou kombinaci.
Bodnutí v mém srdci se prohlubuje. Nemilosrdně jej roztahuje. Mám pocit, že srdce pukne. Že puknu bolestí, která z něj vystupuje a nezadržitelně se šíří do všech částí mého těla.
Chci tu bolest umlčet. A zároveň si nepřeji, aby odcházela. Protože je tím posledním, co mi Tě bude navždy připomínat...
Dokud budu cítit svou bolest, ucítím i Tebe. A já Tě chci cítit. Představovat si, že tu jsi se mnou...
Nerozlišuji noc a den, spánek a bdění. Nerozlišuji sny a představy. Nerozeznávám skutečnost od imaginární reality, kterou teď žiji. Jsou to vzpomínky na Tebe, které jí vytváří. Je to ta bolest, která nás spojuje i po Tvé smrti... Přestávám vnímat energii tryskající ze sklaních útesů a moře. Místo toho se ocitám na pláži, na vymyšlené pláži. A nejsem tam sama. Ty stojíš vedle mě a vdechuješ vůni mořské soli spolu se mnou...



Ty jsi mě tak náhle opustil,
já jsem tě nečekaně ztratila.
Věděli jsme to předem, oba,
že zapadneme do této propasti
a vícekrát se neuvidíme.
Nepotkala nás ta správná doba.


Věděla jsem, že pryč odejdeš.
Že zůstanu na zemi sama.
Nemohla jsem se na to připravit.
Pak jednoho dne oči zavřeš,
naposledy zašeptáš mé jméno.
Já vím, budu trpět. A snažit se žít.


„Všechno co bylo, musí skončit,“ zašeptáš.
Čekám tuhle větu už dlouho. Tak dlouho, že už ten čas ani nedokážu spočítat. Možná měsíce, možná roky. Ale to není podstatné.
Nedokázala jsem se na ní připravit. Nejsem schopna čelit jejímu významu. Nikdy bych nebyla...
Zvedám svou hlavu z Tvého ramene a pohlédnu Ti do oči. Chci Tě utěšit, dodat Ti tolik potřebnou naději. Ale nedokáži to. Mlčím, pozorujíc plamínky v Tvých očích.
Protože vím, že je to naposledy, co je mohu vidět.
Uběhne několik vteřin, ale já je nevnímám. Nevnímám totiž vůbec nic – jenom Tebe a Tebe. Tvé krásné jasně zelené oči, jediné svého druhu. Tvůj úsměv, takový jakému se žádný nevyrovná. Tvoje vlasy, tváře, obočí, temné řasy...
Vím, že je to poslední pohled, který mi kdy věnuješ. Možná proto je v něm tolik bolesti.
Zlomím se, prohraji bitvu se svým svědomím. Rozechvělým hlasem Ti odpovídám.
„Nemůže...“
Toť vše, co ze svého hrdla dostanu. Na víc mi nestačí dech, mým plícím jako by rázem docházel kyslík, jako bych ztrácela schopnost se nadechnout.
Odvrátím svůj zrak. Nejsem schopna dále snášet tu bolest Tvého pohledu, tolik intenzivní a zničující. Snažím se zabránit svým vzlykům, ale marně. Vzdávám veškeré své snahy a položím si svou hlavu zpět na Tvé rameno.
Slzy se mi řinou z očí jako vodopády a rovnou se vpíjejí do látky a do Tvé kůže. Budeš mokrý a slaný. Přesto se nebráníš.
Jen neochotně opakuješ větu naší zkázy. „Musí.“
Začnu se chvět ještě více a mezi vzlyky ze sebe vypravím chabé vzdorování.
„Ale... proč?“ ptám se Tě.
Už nejméně posté.
Kolikrát jsi mi říkal, že tahle chvíle příjde? A kolikrát jsem se tě ptala, jestli musí být tak beznadějná?
„Je konec. Našel jsem ho a nesmím si dovolit váhat. Jestli ho chci zabít, musím ještě dnes,“ odpovíš mi.
Já to vím, já to vím, chce se mi říct. Ale nedokážu to.
„Proč bychom... měli... my dva...“ zmůžu se jen na pár vše vysvětlujících slov. Vím, že nemá cenu se s Tebou dále přít. Odmítáš mou pomoc, pokud umřeš, tak chceš umřít sám. Nechceš o mě přijít.
A já tomu stále nemohu uvěřit.
Co si v tu chvíli přát víc než den či dva? Nebo alespoň chvilku...
„Protože zemřu,“ odpovídáš. Cítím, jak se Ti třese hlas. A přesto je v něm tolik odhodlání a smířenosti. Jsi si svojí smrtí jistý natolik, že už se skoro ani nebojíš. Chceš zemřít jako muž.
Ano. To já jsem Ti dodala tu nebojácnost.
„Já vím.“
Vždy jsem věděla a vždy budu vědět, jak moc je pro lidstvo nepostradatelná Tvá oběť. Tím více jsem na Tebe hrdá.
„Nechci Tě tu nechávat samotnou, obzvlášť teď....“
Opakujeme se, už zase se opakujeme. Staré známé myšlenky, jen jiné věty a jiná slova. A přesto bolí stejně, poprvé i posté.
„Ne. Ty tu budeš se mnou. Navždy...“
Kolikrát už jsem Tě o tom ujistila?
A přesto vím, že Ty mi nevěříš. Ale chápu Tě.
Mně stačí, když já vím, že budu věrná. Jiný než Ty neexistuje a existovat nebude.
Snažíme se naši hru hrát co nejdokonaleji.
V tomto životě se vidíme naposledy a přesto před sebou nesmíme projevovat své emoce.
Jenže snahy o zachování pravidel hry již jsou vzdány dávno.
Kdysi jsme se domluvili , jak bude tento okamžik probíhat. V klidu, v míru, bez jakýchkoliv citů.
Hůře už to nejde.
„Jednou se zase najdeme. V jiném světě. Ve světe, kde naší lásce bude přáno. Ve světě, kde se nebudeme muset ukrývat před svými nepřáteli a lhát svým přátelům. Tam budeme žít. Tohle není život. Tohle je čekání. Čekání na smrt...“
Poslouchám Tvou řeč, dávno předepsanou. Slyším, jak Tvůj hlas opakuje skalní ozvěna. Přeji si, aby nikdy neskončila...
Vybočím ze své role, ještě více než dosud.
„Nezvládnu to,“ nemohu si pomoci.
„Ani pro mě to není lehké. Ale já budu s tebou, napořád. Budu tě čekat,“ ujistíš mě.
Já vím, já vím, já vím...
Tvým slovům věřím, ačkoliv si jsem vědoma jejich nepravděpodobnosti. V tu chvíli Ti věřím každou hlásku.
„Ty nesmíš zemřít,“ zašeptám přiškrceným hrdlem, hlavu stále na Tvém rameni.
„Musím. Jinak nezemře on. Vždyť to víš...“ odříkáváš naučená slova.
Já vím. Vím, až moc dobře.
Nechci Tě nikam pustit. Jen neochotně se nechávám zvednout z Tvého klína.
Vstáváš.
Ale ještě nesmíš odejít. Musím Ti něco říct....
„Harry.. a co...“ pokládám svou další otázku. Ale nestačím jí ani dokončit.
Zadržíš má slova tím, že mi položíš ukazováček na rty. Pak se ke mně nakloníš a políbíš mě.
Takhle zvláštně jsi mě ještě nikdy nepolíbil. Tolik bolestivě, smutně, odhodlaně.
Zašeptáš svá poslední slova.
„Miluji tě, Hermiono. Víc než jí. Nikdy jsem jí nemiloval – a nikdy nepřestanu milovat tebe. A ty o víš.“
Než stačím cokoliv udělat, než dokončím svou větu, poodstoupíš, luskneš prsty... A už tu nejsi. Nestihla jsem to.
Nikdy nebudeš vědět, že...
„... naše dítě...“
Vydechnu poslední slova své věty.
Zaposlouchám se do okolí. Ozvěna ke mě donáší slovo „dítě“ v několika verzích. Postupně jí přestávám vnímat.
A pak mi to dojde.
Začnu se otřásat vzlyky ještě mohutnějšími než předtím.
Až teď si uvědomím, kolik věcí jsem Ti nestačila říci. Chci to napravit, ale už nemohu.
Nevím, kam jdeš. Nic jsi mi neřekl, vůbec nic. Chtěl jsi mě ušetřit bolesti. A nevědomky mě tak nutíš, abych svou bolest prožívala mnohem hůře...
„Taky tě miluji, Harry.“
Odpovídám ozvěně. Jedinému mému společníkovi. Sesouvám se k zemi a bezmyšlenkovitě ulehám na kamenný břeh.


Přesto už teď dobře vím,
že srdce mé bude žít dál.
Spojuje mě s tebou.
Ty budeš žít společně s ním.
Díky té bolesti tě cítím vedle sebe.
Všude tě ponesu s sebou.



Před školou je ten den nezvykle hlučno.
„Harry Grangerová,“ přečte mile vyhlížející učitelka, obklopena davem šestiletých dětí, ze seznamu, který drží v ruce.
Desítky prvňáčků se tlačí před ní, nemohouc se dočkat svého prvního školního dne. Zklamaně vydechnou, když zjistí, že dalším žákem nebudou právě oni, že si budou muset ještě chvíli počkat.
Mladá učitelka, ještě nezkažena návyky stoletých kantorů (A/N), předčítá jména dětí nastupujících do první třídy. Když přečte jméno, z davu vystoupí malé děcko, které se s učitelkou seznámí a ta ho následně zařadí do příslušné třídy.
Když Harry zaslechne své jméno, naposledy se na mě usměje, jako by mě chtěla uklidnit, že vše zvládne. Moc dobře ví, jaký o ní mám strach – možná mnohem větší, než je nutné. Ale nemohu si pomoci. Nechci přijít také o ni.
Úsměv jí oplatím a postrčím ji skrz početnou skupinku, složenou z příbuzenstva nějaké holičky, zřejmě budoucí spolužačky mé dcery.
„Já to zvládnu, mami,“ rozloučí se se mnou a rychle utíká k paní učitelce.
„Tady jsem,“ vyhrkne, když se před ní postaví.
Učitelka si ji změří zkoumavým pohledem. „Nemáš zrovna tradiční jméno, že?“ usměje se po chvíli váhání. „Ale alespoň si tě budu lépe pamatovat...“
„To jméno mám po tatínkovi,“ prohlásí Harry a hrdě se vypne.
Stejně jako já ví, že tatínek je tu s námi. Ona věří, že se na nás dívá z nebe a neopustí ji ani v tento její velký den. Já věřím, že část jeho duše nezůstala pouze v mém srdci, ale i v ní.
Harry zůstal.
Paní učitelka přikývne. „Pak tedy ano. Alespoň si tě budu lépe pamatovat...“



A/N: Tuhle poznámku jsem si prostě nemohla odpustit... :-))

-1. Kapitola || 1. Kapitola

Já půjdu dál